Terapie pevného objetí

Pevné objetí je terapeutická metoda od světoznámé dětské psycholožky PhDr. Jiřiny Prekopové působící v Německu. Svá centra má i u nás (Brno), v Polsku, Španělsku, Mexiku, a dalších zemích. Přednáší po celém světě.

Co je to vlastně pevné objetí?

Je to šance pro dva osudově úzce spjaté lidi vyjádřit bolestivý, slovně nezvládnutelný vztahový konflikt, urovnat ho a usmířit se, přičemž se oba dva pevně drží.

Co to znamená „osudově spjatí lidé“?

Rodiče a děti v jakémkoli věku, manželé, dlouhodobí partneři, sourozenci.

A co učitelé?

Ti ne, pouze pokud se žák nachází v silné emocionální krize, která se nedá zvládnout. Potom učitel jedná jako zástupce rodičů.
Existuje forma pedagogického pevného objetí, které není stejné. Nejedná se o objetí tváří v tvář s jeho typickou intimitou mezi matkou a dítětem. Zde pedagog přidrží dítě, které je v krizi a nezvládá svůj hněv a agresi a mohlo by ublížit druhému nebo sobě. Drží ho na klíně nebo u většího dítěte zezadu na židli, aby mohlo ústně vyjádřit svoje emoce, ale nedovolí, aby kousalo a bilo pěstí druhého, nebo sebe.

Musí být pevné objetí tak pevné?

Objetí v náručí je pevné, přesto měkké a vciťující se. Čím hlubší je bolest, tím více vyžaduje člověk pevnosti, žádá více jistoty v objetí.

Co se děje při pevném objetí?

Oba zúčastnění mají právo zcela otevřeně a bez obav, avšak kultivovaně, své zraněné pocity vykřičet a vyplakat. Pokaždé je to emocionální konfrontace tváří v tvář, od žlučníku k žlučníku, od srdce k srdci. Veškerý jed musí z břicha a všechny slzy ze srdce, dokud láska znovu neproudí.

Co znamená „kultivovaně“?

Nejde o tělesný souboj – rány, kousání, kopání, dušení, nadávky jsou zakázany. Pevné objetí funguje jako závazek, že se oba dva budeme tak dlouho držet, dokud bolest nebude vyjádřena tak, abychom se jeden do druhého byli schopni vcítit, abychom si mohli porozumět a obnovit lásku.

Stále je slyšet obava, jestli při pevném objetí nelámeme dítěti jeho vůli?

Otázka svobodné vůle a její respektování jsou naše nejdůležitější etická témata. Kdyby byla při pevném objetí vůle zlomena, bylo by to neodpustitelné provinění proti lidské důstojnosti. Aby se tomu zabránilo, řídí se pevné objetí určitými kritérii. Je otázkou co pod pojmem vůle rozumíme a na jakém vývojovém stupni se vůle nachází. Svobodnou vůli člověk používá teprve tehdy, když může volit mezi různými alternativami, na základě svých duševních schopností může vidět dobré nebo špatné důsledky svého rozhodnutí učiněného svobodnou vůlí. Tak daleko malé dítě ještě není. Ještě nemůže rozhodovat, jestli chce být chráněno nebo ne.

Jak prakticky poznám, že byl proces pevného objetí ukončen?

To nastane tehdy, když mají oba dva jas, třpyt v očích a rádi v klidu spočinou ve společném objetí.

Kým byl tento způsob zvládání konfliktů objeven?

Nikým.Tento způsob se vyvinul během evoluce. Pokaždé znovu žasnu nad moudrostí zákonů stvoření, podle kterých se člověk tu nejvyšší formu lásky, totiž lásku k nepříteli, prakticky učí. Tuto bezpodmínečnou lásku se dítě učí v prvních dvou až třech letech života, když je v těle matky a poté nošeno v šátku. V teple hnízda dítě vnímá tuto vzniklou vazbu a dialog s matkou a postupně také s ostatními vztahovými osobami. Učí se vyjádřit hněv beze strachu, že bude potrestáno. U Indiánů nebude dítě za trest posláno pryč do pralesa, když v šátku zlobí svou matku. Dostane samozřejmě zpětnou vazbu, ale bude dále nošeno a snášeno takové, jaké je.

Pro mnohé je to absurdní představa, držet někoho v náručí, nebo se nechat držet, když proti těmto lidem cítím zlost. Je to normální?

Tyto názory jsou docela normální, biologicky podložené. Sklon k útoku, ale především k útěku při konfliktu, je primitivní instinkt, který je vrozený všem živým tvorům. Tento instinkt máme my lidé společný se zvířaty. Dokud mozek dítěte není zralý na to, aby dokázalo prosadit svou vůli, je dítě neustálou tělesnou přítomností vztahových lidí chráněno před osvojením si bezcitného chování. V šátku je jak primitivní útok či útěk nemožný. Naprostá výchova srdce!

Jak probíhá pevné objetí?

Začínáme od kořenů. Tím, že mohl člověk dospět, měl by svoje rodiče ctít a pokud možno také milovat. Takže pozveme babičku anebo dědečka, aby na matraci konečně svou dlouholetou bolest projevili a odžili. Nezřídka pochází bolest z nepovedeného porodu. V těchto případech slouží pevné objetí jako rehabilitace zážitků z porodu. Zajisté, existují také jiná traumata, například týrání, zneužívání, opuštění. Stejně tak systemické propletence, které člověku nedovolí postavit se dospělému životu. Pro případ, kdy rodiče nejsou dosažitelní, jsme vyvinuli terapii s vizualizací v náručí doprovázejícího přítele. Tato usmiřovací terapie je vedle partnerské terapie naší nejčastější intervencí. Teprve potom jsou rodiče dobře připraveni podržet své vlastní děti.